V reakci na nedávné teroristické útoky a s nimi spojenou mediální aktivitu, jsme se rozhodli oslovit experta na kyberpsychologii, mezilidskou komunikaci, kyberšikanu a mediální prostředí Jana Šmahaje z Katedry psychologie Filozofické fakulty UP, aby se pokusil přiblížit, jaký dopad na veřejnost symbióza médií a terorismu vlastně má.
V posledních týdnech jsme byli svědky několika teroristických útoků. Podle studie z roku 2014 uskutečněné Michaelem Jetterem existuje souvislost mezi intenzivnější pozorností médií a zvýšením pravděpodobnosti dalšího útoku. Čím to podle vás může být?
V této souvislosti je to o tom, že ti útočníci se na sebe snaží upozornit a potřebují nějakou členskou základnu. V podstatě se dá říct, že dnes, když tu máme mediální pozornost, se tohoto kanálu snaží využít, aby ten „věhlas“ rozšířili co nejdále. To, jak to zapůsobí, už je potom věc druhá. Ti „následovníci“ prostě jen využijí nastalé situace.
Teroristé využívají média především k šíření strachu. Má to ale dnes, kdy divák vídá násilí a útoky z různých částí světa téměř nepřetržitě, ještě takový efekt? Nejsou lidé už spíš otupělí?
Tady jde v podstatě o vnímání lidské agresivity a agrese. Já si bohužel myslím, že to má pořád ten samý efekt, jako to mívalo. Je to vždycky jakási fascinace tím „neklikejte“ nebo „pozor, drastické video“, čili je to nějaká forma vytržení z nudy, kontextu nebo rutiny. Berte to tak, že ta zpráva vždycky nějak proběhne, média se toho zhostí tak, že o tom velmi intenzivně referují a strhne se vlna pozornosti. Následuje diskuze na dané téma, která pak v té sociální rovině nějakým způsobem přetrvává, ať už to lidé komentují fyzicky nebo na sociálních sítích, zatímco média už nacházejí nějakou novou zprávu.
O útoku v Christchurch se mluví jako o útoku vytvořeném přímo pro internet. Útočník využil pro svůj čin živé vysílání, které na Facebooku sledovalo velké množství uživatelů. Hodně z nich, podle oficiálních záznamů až 1,5 milionu, video už v prvních 24 hodinách po útoku sdílelo dál. Co podle vás může vést jedince bez vazeb na extrémistické či teroristické organizace k šířeních jejich činů?
V takových případech může jít o takzvaný prvek desinhibice. Dneska má lajkování nebo sdílení trochu jinou formu, vlastně je to bráno jako takový způsob předání informace dál. U desinhibice se může stát, že ten dotyčný se odosobní od toho šíření nebo spolupráci na něm. Nechci tady zabíhat zbytečně hluboko do tak závažného problému, ale je to typický princip šikany. Agresor vymyslí video dehonestující oběť, to dá na sociální síť, kde to někteří komentují a sdílí, ale spousta lidí to jen sdílí a myslí si, že nešikanují. Ve skutečnosti se ale podílí na šíření toho obsahu, takže i když se s tím videem třeba neidentifikují nebo nejsou spolčeni s nějakou ideologií, můžou v podstatě vysílat něco jako „sakra, to je ale nářez“ nebo „pozor, to je ale hrozné“, čili ten vzkaz nemusí nutně znamenat, že by s tím souhlasili. Bohužel, tu interpretaci mi neznáme, a to kliknutí na Sdílet se tak stává nebezpečné.
Vy se dlouhodobě zabýváte i problematikou kyberšikany. Vidíte v šíření videí pořízených útočníky nějakou podobnost? Myslíte si, že existuje nějaké řešení z oblasti kyberšikany, které bychom mohli uplatnit i na tento problém?
Dívejte, u kyberšikany je zlaté pravidlo „STOP, BLOCK, TALK“. Takže vůbec nereagovat, stopnout veškerou interaktivitu, sdílení, zablokovat ten daný kanál, omezit ho v rámci té sociální sítě a mluvit o tom, že to není v pořádku. Já si myslím, že tyto mechanismy nevěnování pozornosti, nešíření toho obsahu, nerozdmýchávání takzvaného flamingu (nepřátelské chování uživatelů na internetu, které obvykle doprovází urážky, nadávky, vyhrožování – poznámka autorky), je jistá paralela, kterou bychom mohli využít. Cílem toho kyberšikanátora, stejně asi jako tady těchto extrémistů, je v co nejkratším čase, jediným kliknutím zasáhnout co nejvíc lidí. Oni vědí, že si to ti lidé stáhnou, a že si to pak žije vlastním životem, ačkoliv uděláte veškerá opatření, jako třeba zakázání zdroje. To video někde zůstane a ti, kdo ho hledají, k němu pak mají přístup 365 dní v roce.
Když už mluvíme o těch videích, experti zabývající se etikou médií, ale i bezpečností jsou znepokojeni především stylizací videa do podoby počítačové hry. V čem je z psychologického hlediska největší problém? Má takové video na diváky jiný efekt?
Určitě. Já tedy nejsem expert na ten mediální obsah, ale pokud se zabýváme nějakou závislostí nebo tím prožitkem z hraní počítačových her v podobě first person games (žánr počítačových her charakteristický simulací vlastního pohledu postavy, tj. hráč je ve hře přímo postavou – poznámka autorky), což je samo o sobě nestandardní oblast, nebo i filmů natáčených tak, aby divák viděl příběh očima padoucha nebo dobráka, tak si myslím, že tvůrci počítají právě s tím, že cílová skupina je zvyklá na takovýto záběr, takovýto pohled. Tady bych ale zase na druhou stranu chtěl říct, že nedávno byla dokončena poměrně významná zahraniční studie, která dlouhodobě v různých kohortách věku a skupin sledovala přítomnost toho agresivního prvku u počítačových her a hlavně to, jestli mají nebo nemají ten negativní dopad. Byla tam celá řada faktorů, byli to renomovaní odborníci, tuším z Oxfordské univerzity, a nenašli žádnou souvislost. Jediné, co tam mělo vliv, byl věk. To znamená, kdy se ten dotyčný k tomu obsahu dostane a jestli je emočně zralý. Ale zase pokud někdo hraje tento typ hry, tak to samozřejmě neznamená, že je osobnostně v nepořádku. Musíme přihlédnout, že ten útočník byl pravděpodobně nějak pokřivený jedinec. Je dost možné, že jeho cíl byla právě počítačová komunita, kdy si někdo řekne: „Hele, tady je nějaká nová počítačová hra,“ a začne to šířit dál.
Čistě teoreticky, není tedy možné, že uživatelé nebo hráči v tom kritickém věku to později budou brát jako poměrně normální věc?
Těžko říct. Já si myslím, že tady bude nutné nějaký čas počkat. Ta debata o terorismu poměrně vzrůstá a nemyslím si, že by se nám tady zvedla vlna násilníků, ale víme, že třeba taková možnost držení střelné zbraně ve Spojených státech, a potom i nějaká dětská situace spojená s nějakou nečitelností vede k tomu, že to dítě tu zbraň potom nebere atypicky, a může si tudíž hrát na střelce. Já tedy asi na tuto otázku teď nedokážu úplně přesně odpovědět, opravdu nevím, protože to se ještě uvidí.
Čas ukáže. Každopádně některé mediální stanice, jako například BBC, řeší dilema, zda by měly přenášet soudní procesy s teroristy, a nenapomáhaly tak mimoděk šíření jejich ideologie a myšlenek. Nepřinesou ale záběry ze soudních síní veřejnosti spíše pocit zadostiučinění a případným dalším útočníkům jasný signál, že jim to jen tak neprojde?
To je moc zajímavá otázka, myslím, že tady je nutné, aby proběhla nějaká multioborová diskuze politologů, sociologů, psychologů, politiků a i těch, kteří ta média vlastní, aby vznikl nějaký konsenzus. Je to asi nová situace, kdy v tom soudním procesu byl znázorněn určitý symbol spojený s nějakým extrémistickým vyznáním a řekl bych, že to je snad poprvé, neříkám ojediněle, kdy je tady ta tenze něco sdělovat. Proto si myslím, že média tu otázku začínají řešit. Ono se to nedá říct jen takhle jednoduše. Velmi často se stává, že tito extrémní pachatelé, ať už si vezmeme Breivika nebo kohokoliv, se chtějí obhajovat sami. Je tam tedy zase nějaký záměr té volby slov a projevů. Myslím si, že v těchto případech by určitě bylo dobré být na pozoru, a je otázkou, jestli u těchto globálních kauz to má být tak nebo tak. Na tom musí domluvit ti odborníci. Ale vidíte, že ten záměr zasáhnout a využít jakýkoliv mediální kanál, tam je.
Teď trochu z jiné strany. Zatímco útočníkům bývá věnována velká mediální pozornost, blízcí obětí bývají často odsunuti na okraj zájmu. Jaký dopad na ně může mít to, že v podstatě neustále vídají z novin, z internetu, ze zpráv útočníkovo jméno, činy nebo tvář?
Určitě je to velmi stresující faktor, společně s tím zármutkem, který neustále otevírá ta emoční bolest. Tedy ten subjektivní prožitek musí být značně neúměrný, co se týče toho mediálního tlaku, který nemusí být ani spojen s tím, že daná média chtějí rozhovor. Nedokážu si to představit, tu zátěž. Myslím si, že to není poprvé, co jsem zachytil v médiích, kdy u pozůstalých, ať už šlo o 11. září nebo vraždu Jána Kuciaka, bylo to zbožné přání, ať už je nechají být, ať už se tomu nevěnuje další mediální společnost. Média tomu obecně dávají trochu jiný rozměr, takže si myslím, že by bylo dobré zaměřit se kromě agresora i na oběti. Zase, když si trochu pomůžu tou šikanou, tak většinou se jede ta linie toho agresora a toho, co udělal. Bohužel, linie oběť, jak říkáte, bývá často upozaděna, nepracuje se s ní, což si myslím, má velký dopad. Tato linie by měla být citlivěji prozkoumána, ale zase záleží, jestli by toho média byly vůbec schopny, protože i ten samotný způsob, jak se na takovou věc zeptat může být komplikovaný. Takže těžko říct.
Na druhou stranu média často ukazují například tryzny za oběti, záběry, kdy se komunita spojí a uctí památku padlých společně. Nemůže to zase být nějaký signál směrem k agresorům i celému světu, že pozůstalé úplně nezlomila?
V tomto s vámi souhlasím. Tady si myslím, že je to ten signál „nás nezlomíte“. Nezáleží asi na té šíři dopadu, jestli je to jedinec nebo skupina lidí. Jde o tu situaci a o to, že to jakoby stmelí ten národ, komunitu nebo nějakou skupinu lidí.
Častým problémem, na který si pozůstalí stěžují, je i fakt, že média mají tendence útočníky „humanizovat“ tím, že ukazují jejich životní příběh, a veřejnost si je pak vykreslí v přívětivějším světle. Jsou tyto obavy oprávněné?
Opět zajímavá otázka. Asi úplně nejsem takhle obeznámen s případy, kdy tady k tomu došlo. Existují různé případy nebo syndromy, kdy se mohou najít určití obdivovatelé té práce, fanynky. Velmi často si s nimi třeba vězni odsouzení na dlouhá léta dopisují a ti dotyční se do nich pak zamilují. Opravdu, těžko říct, jestli v tom ta určitá skupina lidí, co je jakýmsi způsobem nalomena, vidí tu ikonu. Zároveň zase z toho psychologického hlediska si dokážu představit, že když k té diskuzi dochází, tak že ti lidé se tomu snaží nějak porozumět. Vlastně proč to udělal? Je to náhoda nebo ryze záměrnost? Ale většinou je tam to proč.
Novozélandská premiérka se po útoku v Christchurch rozhodla zamezit „šíření slávy“ útočníka tím, že odmítá veřejně vyslovit jeho jméno. Je to podle vás vhodné řešení? Nezpůsobí to naopak ještě větší zájem o jeho osobu?
Takhle, každá mince má dvě strany. Já se dokonce i přikláním k rozhodnutí paní premiérky. Vy jste se mě ptala, jestli existuje nějaké zlaté pravidlo a praxe ukazuje, že to „STOP, BLOCK, TALK“ je opravdu funkční. Takže myslím, že šla v této vizi. Možná pár jedinců bude sledovat ten příběh, tu linii toho agresora, ale myslím si, že celkově nevěnování té pozornosti k tomu činu je spíš ku prospěchu.
O něco podobného se ostatně pokusil i francouzský deník Le Monde, když se v roce 2016 po brutální vraždě kněze v Ruen rozhodl ukončit glorifikaci podobných násilností a zveřejňování teroristické propagandy. Už v březnu 2017 ale od svého předsevzetí upustil, když na titulní stránce, údajně na základě veřejné poptávky, zveřejnil fotografie z útoku v Londýně. Čím to je, že i přes odpor a strach má veřejnost tak enormní zájem podobné věci sledovat, často i s podrobnými detaily?
Berte to tak, že sledujete život někoho jiného, je tam asi jakási fascinace tím průběhem. Takže jednak je tady, jak to zaznělo, veřejná zakázka. My máme právo na informace, měli bychom být informováni, a pokud nám tuhle informaci neřeknete, půjdeme jinam. Je to tedy i nějaká konkurenční tendence. Tohle jde na svědomí vedení těch médií a dejme tomu, že zde může být nějaká korporátní psychologie a hodně záleží na těch lidech. Já na to asi nemám nějaký vyhraněný názor, ale mám pocit, že je zde nějaká taková tendence. My jsme shodou okolností s panem doktorem Procházkou dělali před lety výzkum Upozorňujeme diváky, následující záběry jsou drastické a zabývali jsme se tím, jak dospělé, ale především děti, ovlivní nějaké extrémní video na různých sociálních sítích a webech. Naráželi jsme na úplně stejnou problematiku, že když jsme těm dotyčným prezentovali něco velmi extrémního a oni věděli, co uvidí, a měli možnost odejít, tak přesto zůstali. Pokud je to jedinec doma, tak je to asi fascinace, pokud je to nějaká skupinová tendence, tak je to vliv konformity. Aby dnes člen mohl přijít například do školy a zapojit se do diskuze k dané věci, tak má tendence podobné obsahy sledovat. Ovšem je to individuální záležitost.
U této věci je jedna velká zvláštnost. V souvislosti s tímto rozhovorem udělala redakce Mediátoru1 anketu, ve které položila respondentům otázku „Co si myslíte o zveřejňování záběrů pořízených teroristy v médiích?“ a překvapivě nikdo z nich se zveřejňováním takových videí nesouhlasil. Padaly pochyby o morálních aspektech násilí a tak dále, ale z analýz, včetně té vaší, vyplývá opačný závěr, tedy že ten zájem tam skutečně je. Čím to je?
Musíte to brát tak, že tam byla ta otázka, ke které se měli vyjádřit. To je paradoxní intence. Tam to každý odsoudí. Kdyby pak ale přišla druhá otázka „Kdo to viděl?“ nebo „Kdo si pustil toto video?“, tak byste možná byla překvapená ohledně té reakce. Pravděpodobně by byla početnější, silnější než reakce na tu první otázku. Tam hraje roli teoretický aspekt. Oni to určitě neschvalují jako akt, zároveň ale je tam asi ta potřeba. Dnes je nový fenomén zvaný Fear of missing out, zkráceně FOMO. Sociální sítě dnes fungují jinak, internet máme neustále u sebe a tohle je ten strach „jen abych něco nezmeškal“. Takže já si myslím, že i právě v kontextu FOMO je ta odpověď, proč lidé něčemu takovému věnují pozornost.
Někteří sociologové a psychologové tvrdí, že možné řešení problému symbiózy médií a terorismu může vycházet ze způsobu, jakým se noviny v 80. letech vypořádaly s tzv. Werthreovým syndromem, konkrétně tím, že ukazovaly pozitivní řešení problému, což vedlo k snížení jeho výskytu (Papagenův efekt). Co si o této teorii myslíte vy?
Ano, jsem s touto teorií obeznámen, my toto samozřejmě hodně sledujeme i z hlediska profesní psychologie nebo z důvodu různých zátěží a tak. A berte to tak, že tady máme něco jako takové „well being“, tedy dobré bytí jedince, prostě takovou tu osobní pohodu, psychohygienu. Jsou tady věci týkající se takzvaných strategií zvládání stresu a tam to jde všechno ruku v ruce. Nutno říci, že v té době se noviny pokoušely udělat nějakou takovou informační kampaň a ukázalo se, že to u těch lidí relativně pomáhá. Minimálně u těch, kterých se to týkalo a neměli se kam obrátit. Čili dělalo to nějaké kotvení, že to má víc lidí, že v tom nejsou sami a že jsou odborníci, kteří mohou pomoci. Je otázkou, jestli něco takového může fungovat v dnešní sociální dimenzi. Tady by asi šlo opět uvažovat o nějaké odborné debatě napříč různými obory. Informační kampaň sama o sobě by jistě měla pozitivnější dopady, ale je otázka, jak to téma daného jedince zasáhne.
Podívejte se také na naši anketu Co si myslíte o zveřejňování záběrů pořízených teroristy v médiích?